Spotřebitelé mají v EU silnou ochranu, ani ta ale není neomezená. Nový rozsudek Soudního dvora EU ukazuje, že při účelovém jednání může o svou ochranu přijít. Co to znamená pro praxi podnikatelů i spotřebitelů?
Ochrana spotřebitele patří dlouhodobě k základním pilířům unijního práva. Evropská legislativa i judikatura Soudního dvora EU (dále jen „SDEU“) systematicky posilují postavení slabší smluvní strany, zejména v oblasti smluv uzavřených přes internet a práva na odstoupení. Právě v této oblasti se ale stále častěji otevírá otázka, kde má tato ochrana své hranice.
Rozsudek SDEU ze dne 5. března 2026 ve věci C-564/24 přináší důležitou odpověď. Soudní dvůr v něm jasně formuloval, že ani spotřebitel nemůže požívat právní ochrany, pokud své právo vykonává zneužívajícím způsobem. Jinými slovy, i v silně prospotřebitelském rámci unijního práva existuje korektiv v podobě zákazu zneužití práva.
Případ vycházel ze zdánlivě typické situace. Podnikatel uzavřel se spotřebitelem smlouvu na dálku, avšak nesplnil svou informační povinnost – konkrétně spotřebitele řádně nepoučil o právu odstoupit od smlouvy. Právní důsledek je v takovém případě jasně stanoven směrnicí o právech spotřebitelů, a to tak, že lhůta pro odstoupení se prodlužuje o jeden rok. Spotřebitel této situace využil, nikoli však způsobem, který by odpovídal účelu právní úpravy.
S odstoupením vědomě vyčkával až na samotný konec prodloužené lhůty, a to v době, kdy již podnikatel poskytl plnění, které nebylo možné vrátit. Z okolností přitom vyplývalo, že cílem takového postupu nebyla ochrana spotřebitele jako slabší strany, ale snaha získat plnění bez odpovídající protihodnoty.
Po odstoupení od smlouvy spotřebitel požadoval vrácení peněz. Spor tak otevřel zásadní otázku: má být takovému nároku vyhověno automaticky, pouze na základě formálního pochybení podnikatele, nebo je namístě zkoumat i samotné jednání spotřebitele?
SDEU se v tomto případě nepřiklonil k čistě formalistickému řešení. Připustil, že i když podnikatel porušil svou informační povinnost, nemusí to automaticky znamenat, že spotřebitel má vždy nárok na vrácení peněz.
Do hry totiž vstupuje také zákaz zneužití práva. Pokud spotřebitel jedná nepoctivě, může se podnikatel bránit námitkou zneužití práva. Pokud je taková námitka důvodná, není podnikatel povinen vracet spotřebiteli zaplacenou částku, a to i přesto, že sám porušil svou informační povinnost.
Soudní dvůr tak postavil proti sobě dva principy, a to ochranu spotřebitele a zákaz zneužití práva. Dal tím jasně najevo, že ani jeden z nich není absolutní.
Soudní dvůr konkrétně uvedl, že se podnikatel může bránit, pokud:
👉 spotřebitel odstoupí až na konci prodloužené lhůty,
👉 podnikatel už plnění poskytl,
👉 plnění nelze vrátit,
a z okolností plyne, že spotřebitel
👉 nejednal kvůli ochraně svých práv,
👉 ale chtěl získat neoprávněnou výhodu.
Soudní dvůr navázal na svou ustálenou judikaturu a připomněl, že zneužití práva je třeba posuzovat kombinací dvou prvků.
Prvním je objektivní hledisko, tedy situace, kdy výsledek jednání odporuje smyslu a účelu právní úpravy. Právo na odstoupení od smlouvy má chránit spotřebitele před unáhleným rozhodnutím nebo informační asymetrií, nikoli sloužit jako nástroj k bezplatnému využití plnění.
Druhým je subjektivní prvek, tedy úmysl získat neoprávněnou výhodu. V posuzovaném případě bylo zřejmé, že spotřebitel nejednal s cílem ochrany svých práv, ale s cílem maximalizovat vlastní prospěch na úkor podnikatele.
Teprve kombinace těchto dvou prvků umožňuje dospět k závěru o zneužití práva.
Pro podnikatele představuje rozhodnutí určitou úlevu, zároveň však nelze jeho význam přeceňovat. Informační povinnosti zůstávají nadále přísné a jejich porušení bude i nadále zpravidla sankcionováno.
Rozsudek však otevírá prostor pro obranu v případech, kdy je jednání spotřebitele zjevně účelové. Klíčové přitom bude unést důkazní břemeno – tedy prokázat, že spotřebitel skutečně sledoval získání neoprávněné výhody a že jeho jednání bylo v rozporu s účelem právní úpravy. V praxi tak lze očekávat spíše výjimečné uplatnění této námitky.
Rozhodnutí je zároveň důležitým signálem směrem ke spotřebitelům. Potvrzuje, že právo na odstoupení od smlouvy není bezbřehé a nelze jej uplatňovat bez ohledu na konkrétní okolnosti.
Pokud spotřebitel s odstoupením účelově vyčkává nebo se snaží využít situace k získání neodůvodněné výhody na úkor podnikatele, může tím o svou ochranu přijít. Soudy se přitom neomezí jen na formální stránku věci, ale budou zkoumat i skutečný smysl a okolnosti jeho jednání.
Rozsudek ukazuje, že ani právo na odstoupení od smlouvy není bez hranic. Spotřebitelé sice požívají silnou ochranu, ta však končí ve chvíli, kdy je právo využíváno nepoctivě. Pokud někdo odstoupení použije jen k tomu, aby získal plnění bez zaplacení, soud mu ochranu neposkytne, přestože podnikatel pochybil. V konečném důsledku tak vždy záleží na konkrétních okolnostech a smyslu jednání každé ze stran.
Pokud řešíte obdobnou situaci nebo si nejste jisti, jestli musíte nároku spotřebitele vyhovět, neváhejte se na nás obrátit. Tým advokátní kanceláře KROUPALIDÉ vám poskytne odborné právní poradenství šité na míru.
KROUPALIDÉ advokátní kancelář s.r.o.
IČO: 29310571, DIČ: CZ29310571
Společnost zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Krajským soudem v Brně pod sp. zn.
C 73338
Subjektem mimosoudního řešení sporu
se spotřebiteli je Česká advokátní komora
